Zuberský tábor ve Stříteži nad Bečvou 2019 – Po stopách Indiana Jonese

0

Letos jsme se na táboře ve Stříteži nad Bečvou vydali po stopách Indiana Jonase, respektive pomáhali mu v pátrání po tajemném svitku, který byl pro nás i pro něj otázkou života a smrti.

Dětí bylo jako smetí. Většinu času jsme hráli hry, občas blbli, namazali nespočet rohlíků s máslem a se šunkou k snídani. Naplnili desítky barelů vodou a uvařili litry čaje. Snědli hromadu buchet. Upekli pizzu. Udělali táborák, dali si špekáčky a zpívali trempské písničky. Naštípali spoustu dřeva, naběhali kilometry po lese. Drželi noční hlídky, občas si za sprosté slovo dřepli, párkrát se vystřídali na latríně, utřeli dvě, tři slzičky a pofoukali pár bolístek.

Ten týden v teepee vždycky uteče jako voda. Přijedeme v neděli, sotva se rozkoukáme a najednou je středa. A když už si pamatujeme jména všech táborníků, pomáháme jim balit kufry, spacáky a karimatky. Osobně se s dětmi mimo tábor moc často nepotkávám a vždycky když je po roce zase vidím, dojímám se nad tím, jak vyrostli, dospěli, zmoudřeli. Nebo se naopak směju tomu, jak zrovna s některými šije puberta. A taky tomu, jak někteří ještě v patnácti nebo šestnácti prosí, aby mohli jet ještě jako děti a ne jako pomocní vedoucí.

Celý týden mi pěkně drnkají na nervy, a když mě v sobotu ráno objímají na rozloučenou a říkají, že zase za rok, chce se mi brečet a rychle je posílám pryč, ať už radši jdou. Je tak hezké, že se za námi někteří vrací rok co rok a po celém tom týdnu vás pořád mají rádi a těší se, že vás další léto zase uvidí. A vy uvidíte je.

Vždycky se nás všichni ptají, jak to zvládáme, obdivují nás, že si dobrovolně bereme pod křídla tolik dětí – že na to máme nervy a trpělivost. No, já když si všechno zpětně rekapituluju, tak si říkám, že se super, že ty děti mají každý rok trpělivost s námi.

Když jsme zrovna unavení, nervózní, nevyspalí, se špatnou náladou, dobrou náladou. Když je napomínáme pořád dokola, když se nám s nimi zrovna nechce hrát pin-ponk, když je nutíme, aby si po sobě uklízeli, chovali se k sobě hezky, dávali pozor a mluvili spolu slušně, nebo na ně už po čtvrté za den zavoláme cizím jménem..

Tak nevím, kdo má trpělivost s kým. A kdo na tábor jezdí radši, jestli my, nebo oni.

Díky děcka a zase za rok.

Jo a ten svitek jsme našli.

za vedoucí Solanská Eva

Všechny fotky ke stažení ZDE

 

Sdílet.

About Author

Zanechat komentář