Timelaps – Zuberský tábor Střítež 2015 The Last of the Mohicans

Když jsme nastoupili do letadla, nedělo se nic neobvyklého, hladce jsme vzlétli, obloha byla téměř jasná a my letušky jsme mezi cestující začaly roznášet občerstvení. Čím více jsme se blížili k cíli naší cesty, tím více jsme se také přibližovali k obrovskému bouřkovému mraku, ovšem náš zkušený a nebojácný kapitán byl odhodlán pokořit tuto výzvu. Zhruba ve třetině bouřkového mraku nastaly obrovské turbulence, ozvala se hlasitá rána. Bum. A z našeho levého křídla se začal valit hustý dým. Prásk a z pravého křídla se začalo kouřit dvakrát víc než z levého. Začali jsme prudce klesat, všichni cestující měli smrt v očích a pomalu se loučili se životem. Jen zázrakem se nám podařilo nouzově přistát na nějakém neznámem ostrově, všude samá džungle, hmyz, nikde ani živáčka. A tak se z celé naší posádky stali TROSEČNÍCI.

Zavládla panika, ovšem ti, kteří zachovali chladnou hlavu, si uvědomili, že musíme zachránit co nejvíc věcí a tak nastalo první velké hledání. Nejdůležitější věcí a zároveň nejlepším přítelem, když ztroskotáte na pustém ostrově, je oheň, bez ohně jste naprosto ztracení. Proto jsme vykopali a připravili ohniště a pomocí křesadel se snažili vytvořit oheň, bylo to velice těžké, protože všude bylo mokro a nikde jsme nemohli najít ani kousek suchého dřeva. Po dlouhém, usilovném a především beznadějném snažení, nás zachránil strom, který jsme po sléze pojmenovali hedvábný smrk, díky kterému jsme konečně zapálili oheň.

Vzhledem k množství pasažérů jsme hned další den byli bez jídla, naštěstí jeden z našich průzkumných týmů zjistil, že nejsme na ostrově sami a tak začala další etapa našeho boje o přežití – krádež chleba domorodcům. Když jsme úspěšně okradli domorodce, tak jsme si vytvořili pruty a chytali ryby, to bylo první jídlo, které jsme si sami ulovili. Postupem času jsme se zdokonalovali v lukostřelbě a hodu oštěpem, také jsme se naučili, jak nejefektivněji tyto zbraně vytvořit.

Bylo nezbytné prozkoumat okolí ostrova a tak jsme se vydali na nejvyšší bod, na horu, kde se nacházel osamocený strom. Cesta to byla dlouhá a únavná, ale díky ní jsme zmapovali celé širé okolí, protože z vrcholu šlo vidět téměř všude. Jenže naneštěstí šlo i k osamocenému stromu šlo vidět z každého kouta ostrova. A to byla osudová chyba, při naší výpravě si náš všimli domorodci a nám nezbylo nic jiného, než se rozprchnout po ostrově a schovávat se před nimi. Ale byli jsme ve značné nevýhodě i přes to, že jsme si terén dopodrobna zmapovali, všechny, až na pár jedinců nás našli. Byli na nás hodně rozhněvaní, kvůli předešlé události s chlebem a tak jsme si je museli usmířit dary, které jsme sami vytvořili. Bohužel domorodci očividně neocenili náš smysl pro umění a tak se zvrhla obrovská mela, boj na život a na smrt.

Díky početné převaze jsme vyhráli a ostrov byl náš. Teď se tomu všichni z tepla našich domovů smějeme a vy si možná můžete myslet, že tento příběh je smyšlený, ale my, trosečníci moc dobře víme, jak to všechno bylo a každý z nás si v duchu a s čistým svědomím může říct – na pustém ostrově jsem přežil.

Solanská Eva