Tomáš Štverák 11. místo v Andoře v běhu na 170 KM

 

Sice nejsem žádný spisovatel, ale něco málo bych asi napsat měl:
Jako vrchol letošní sezony jsem si vybral Rondu del Cims, což není zrovna jeden z těch lehčích závodů. Do závodu jsem šel s cílem hlavně dokončit a když vše půjde, tak jak má, tak překonat čas Jan Bartas a Pavel Paloncý z roku 2014.
Čas příprav utekl strašně rychle a už stojím v 7:00 v Ordinu na startu společně s dalšími cca 400 spolubojovníky. Tempo je ze startu překvapivě svižné, ale vcelku se držím a nikam to neženu. Všechno jde fajn a neustále něco popíjím a papám, což je u tohohle závodu jedna z nejdůležitějších věcí! Těsně před první občerstvovačkou házím cca 1,5 km kufr společně s kamarádem Jan Bartas i přesto, že Rondu neběžel poprvé. Hned jak zjistíme, že je něco špatně, tak upalujeme zpět na trat (samozřejmě do kopce) v ne úplně pomalém tempu. Nakonec všechno dobře dopadlo a ani jsme tak moc neztratili. Dále už zase nacházím svoje tempo a jde to pěkně. Na 34km mě čeká můj úžasný support ve složení David Smrčka a Robert Jurajda, u kterých si připadám jako v bavlnce. Dávám rychlou polívku a něco k tomu a mizím dál. Po občerstvovačce mi chvíli trvá než se zase rozejdu, ale naštěstí to netrvá dlouho a už si to pěkně jdu a běžím vcelku ve svižném tempu až pod Pic Comapedrosu (nejvyšší bod na trati). Výstup měřil cca 2,5 km a převýšeni měl okolo 850m+ a to všechno v jednom velkém sutovisku. Několikrát jsem při výstupu musel zastavit a ted patří velké DÍKY Aleš Zavoral od kterého mi zrovna v kopci přišla povzbuzující SMS. Asi za hodinku se vyškrábu na vrchol, na kterém se chvílí za odměnu kochám úžasnými výhledy. Poté seběh, na občerstvení pod Comapedrosu, který je možná ještě težší než výstup, všude jenom samá suť. Dole rychlé občerstvení a potom přes dva kopečky k mému úžasnému supportu. Tam beru vše co potřbuji a zanedlouho pokračuji směr Bony de la Pica. Ze začátku je to pěkně běhavé, a tak využívám, že nohy jsou relativně v pohodě a klušu si to až pod kopec. Výstup už je zase ostřejší a a nahoře musím na chvílí zastavit a dát se trošku dokupy před 8km dlouhým seběhem a 1400m dolů. V seběhu se chytám Cesara, který to loni dal za nějakých 36 hodin a pomáhá mi v tom, že to zbytečně moc neženu a neodrovnám si tak nohy. Dole velké občertsvení i s dropbagy. Chvíli se zdržím, něco normálního pojím a support mi mezi tím nachystá nezbytné věci na noc. Přes noc příchází neustálé spánkové krize, které vždycky zažehnám jen na chvílí, když dám nějaké cukry. Ale i přesto to jde dobře. Hlavně do kopce je znát, že to v těch nohách prostě je. Pod výstupem na Pic Negre se ještě potkávám se support týmem, protože je zase uvídím až za nějakých 36km. Na Pic Negre je neskutečná kosa a vítr. Oblíkám všechno co u sebe mám a připadám si jak eskymák. Občerstvovačka pod kopcem v teplé chatě bodne a vůbec se mi z ní nechce. Ale vím, že musím a tak vyrážím a zase mi chvílí trvá než se zahřeju. Nektučně se těším jak se rozední, protože neustálé usínám za chůze zapřený v hůlkách a spoléhám, že Slunce mě probere. A je to tak, hned po zhasnutí čelovky jsem jako znovuzrozený. Spánkové krize jsou pryč a já si to pomalu ale jistě směřuji do Pas de la Casa na 130km, kde mám opět dropbag a hlavně ten nejlepší support. Hned po přiběhnutí mě všichni neuvěřitelně povzbuzují, ale nikde nevídím můj tým. Ten totiž zrovna na minutu přesně jako jsem já přiběhl přijel, takže naštestí vše OK. Zatímco jím, tak se mi dostane takového luxusu jako přemazání chodidel a výměny ponožek. Jěště se vybavuji kšiltovkou a opalovacím krémem na slušný pařák a už se vydávám na poslední 3 kopce, které nevypadají zrovna jednoduše. Každý má převýšení okolo 800m+ na relativně málo kilometrech. Ze začátku trasa mírně klesá do údolí a já překvapivě běžím, ikdyž šlapky u nohou nejsou úplně v cajku. Za chvíli jsem pod kopcem a chrochtám si jak mi to jde, dokonce docvakávám asi další 3 kluky se kterýma dobíhám i na občerstvovačku, kde se musím odlehčit v kadibudce. Jinak se moc nezdržuju a hned za klukama letím do předposledního stoupání, ve stoupání jim cukám, ale oni si mě doběhnou z kopce, ze kterého už po těch šutrech s bolestivými chodily moc nemůžu běžet. Na občerstvení pod posledním stoupáním už beru jen to potřebné a moc se nezdržuju. Opět vycházím s klukama, kteří jdou pospolu, to se mi ale moc nelíbí a zkouším jim cuknout, což se mi do kopce bez problémů daří . Poslední stoupání už je opravdu očistec, ale nějak to vykouzlím až na vrchol a ted už jenom 16km do cíle a 1500m klesání. Na občerstvovačku 12km před cílem dobíhám těsně před pronásledující skupinkou, a tak beru jen vodu a nijak se nezdržuju. Ted už si říkám, že není co ztratit a tak to peru jak to jde. Pořád se otáčím jestli mě nikdo nedobíhá, ale naštěstí nikdo nikde. Poslední 2km po silnici už si užívám a dobíhám do cíle v čase 37h16m, což předčilo všechny mé touhy a představy! V cíli je neskutečná atmosféra, která u nás bohužel není, a tak si to nesmírně užívám….
Ještě jednou velké DÍKY všem, kteří mě na dálku podporovali, fandili a nakonec i gartulovali. Dále nesmím zapomenout na support tým, bez kterého by to určite nešlo tak dobře. Vždycky jsem se na ně těšil, jak je zase uvidím a to mě hnalo dopředu.
Byl to nekutečný zážitek a velká zkušenost. Určitě se na Rondu ještě někdy vrátím, protože ted už vím jak to tu chodí a kde by se to dalo ještě zlepšit! 

Autor: Tomáš Štverák

 

Zdroj: Facebook

One thought on “Tomáš Štverák 11. místo v Andoře v běhu na 170 KM

  1. Pingback: Expresky z hôr 20 - tyger.sk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>